Deník Ingrid Hnízdové-4.května 1940

Překládám vám další závisláckou pisárnu, též zvanou jako deník Ingrid Hnízdové. Jak vidíte, tak mě moje fascinace jejím životním příběhem neopustila. Takže toto je první den. Jen vás chci seznámit, co se tento den jako stalo, ok?

Je to jednoduché-Ingrid svůj třetí deník začala psát, když byl její otec odveden nacisty. Dál se dozvíte, když budete číst :D

Jo a jsou tam nějaké německé věty, takže proty, kdo německy umí, omlouvám se, obraťte se prosím na strejdu googla :D

Tak příjemné počtení :D

4. května 1940

Dnešní den započínám psát svůj další deník. Ty dva předchozí jsem založila do skrýše v šuplíku a nechám je tam do té doby, než si budu chtít něco z nich přečíst. A proč zrovna dnes? Protože si potřebuju nějak vyčistit hlavu. Když začala válka, měla jsem párkrát myšlenku, že bych si opět deník založila. Nikdy jsem k tomu ale neměla tak pádný důvod jako dnes. Tento den si budu pamatovat do smrti. Jeden z nejhorších zážitků mého života. Den, kdy otec odešel do války. Nechci se moc rozepisovat, začala bych ještě víc brečet a už by tento deník nikdo nikdy nepřečetl. Ani já ne. Ráno vše vypadalo jako další den, kdy jako rodina v klidu posnídáme a půjdeme si po svém. Taky že ano. Posnídali jsme, mamka vařila oběd, sestra utírala prach a já zametala. Otec šel za panelák opravovat motorku. Dopoledne proběhlo více než v klidu a pohodě, a když jsme chtěli jít obědvat, najednou někdo vykopnul dveře v předsíni. Marie se tam utíkala podívat. Uslyšeli jsme jen její hrůzný výkřik a pak viděli dva nacisty, jak otevřeli dveře do kuchyně.

,,Sie Herr Igor Nest?" zeptal se jeden z nich.

Moc německy neumím, ale něco se z toho vyvodit dalo.

,,Ja, ich bin!" odpověděl otec a já jsem viděla, že má obavu, co tady dva vysocí nacističtí vojáci dělají.

,,Si gehen mit uns!" řekl ten druhý.

,,Nein, er ist nicht überall!" vložila se do toho mamka.

Nejvíce mě dostalo, když se před něj postavila. Přišlo mi nejlepší, udělat to samé. Stoupla jsem si vedle taťky a chytla ho za ruku. Marie ho chytla za druhou. Držela jsem ho tak pevně, jak jen jsem to dokázala. Měla jsem úplně ledové ruce, přitom bylo venku přes třicet stupňů. Taťka zřejmě věděl, že je zle. Než by ohrozil nás, radši by ohrozil sebe. Pomalu uvolňoval ruku z našich sevření. Objal Marii, potom mě. Bylo to to nejkrásnější a zároveň nejhorší objetí, které jsem kdy zažila. Cítila jsem obavu, že je to jeho poslední objetí. Mamku taky objal a políbil ji. Bylo to strašně smutné. Marie začala brečet, mamka taky, já jsem jenom slzela. Jsem od přírody optimistka a otec mě vždycky učil, být silná. Tak jsem byla. Vždycky jsem chtěla být tak odvážná po něm. Jenže po chvilce, když jsem uviděla, jak otcova tvář mizí ve dveřích a ještě se na nás naposledy ohlédl, taky jsem se rozbrečela. Slzy se nám třem, opuštěným ženským kutálely po tváři. Marie hned utekla do pokoje, tam se svalila na postel a brečela. Já jsem zůstala s mamkou v kuchyni a jako nyní nejstatečnější člen rozpadlé rodiny jsem ji začala ukonejšovat. Sice jsem pořád brečela, ale mamka přímo řvala. Vzala jsem ji za ruku a říkala:

,,Určitě se to nějak vysvětlí, taťka se co nevidět vrátí, uvidíš!"

Bylo to pro mě hrozně těžké, ustát to. Byla jsem si jistá, že se otec vrátí, ale zároveň jsem měla taky šílený strach. Najednou mamka přestala brečet a řekla mi, ať jdu raději uklidnit Marušku. Zvedla jsem se, objala ji a vyšla z kuchyně ven. Zaklepala jsem na dveře jejího pokoje a pak otevřela. Jak jsem tušila, ležela na posteli a brečela. Sedla jsem si k ní a utěšovala ji stejně jako mamku. Jenže s mladší třináctiletou sestrou to jde kapánek hůř. Nakonec, když si sedla, jsem ji objala. Potom se trošku uklidnila a já jsem mohla odejít. Mamka dokončovala oběd, který nedodělala, kvůli záležitosti s nacisty, ale mi jsme na jídlo neměli ani pomyšlení. A ještě jsem se měla večer sejít s Tomášem. Neměla jsem na nějakou schůzku náladu. Potom, co jsem dneska zažila, neměla jsem náladu na nic. Zavřela jsem se v pokoji a usnula. Spala jsem celkem dlouho, až do večera.

Když jsem se probudila, slunce už bylo celkem nízko, skoro zapadalo. Uvědomila jsem si, že jsem se už před hodinou měla sejít s Tomášem a rychle vyletěla z postele, až mě z toho rozbolela hlava. Když člověk po spánku opravdu rychle vstane, začne ho hlava bolet. Nevím, jak ostatní lidi, ale mne ano. První byla myšlenka, že to byl všechno jen sen. Jenže když jsem uviděla sedět zhroucenou mamku v křesle v obýváku a ségru naproti ní, která něco čmárala na papír, má idea byla vyvrácena.

,,Hledal tě tady Tomáš, prý jste se měli sejít." řekla mi mamka, když si uvědomila mou přítomnost.

,,Mohla bych jít za ním?" zeptala jsem se a bylo mi celkem trapně, že je nechávám v takové situaci samotné.

,,Pro mě za mě." odpověděla mamka a já se i se špatným svědomím odebrala do pokoje.

Jen jsem si vzala jiné šaty, upravila si vlasy a šla ven. Myslela jsem, že se budu cítit líp. Ale ne. Když jsem uviděla venku pár kráčejících nacistických vojáků, začala jsem znovu slzet a měla sto chutí rozbít jim držky. Vím, že bych si tím moc nepolepšila, ale bylo by mi líp. Proboha, co to tady píšu, vždyť to vůbec nedává smysl!

Přešla jsem přes náměstí a šla uličkami po celé Praze. Tomáš bydlel asi pět až deset minut cesty od nás. Tomáš bydlel v přízemním rodinném domku se zahrádkou. Takový bych si jednou taky přála. A kdybych ho vlastnila ještě s ním, to by bylo nejlepší. Jenže takové slunné vyhlídky do budoucnosti, na to je brzo. Zvláště teď, v takovéto situaci. Jeho matka byla venku a zalévala kytky.

,,Dobrý den paní Hanáková, je Tomáš doma?" zeptala jsem se.

,,Dobrý Ingridko, ano, hned ti ho zavolám," odložila konev, utřela si ruce a šla k domu ,,Tomáši, máš tady návštěvu!" zavolala a usmála se na mě.

Tomáš vyhlédl z okna. Ten úsměv, který se mu na tváři zobrazil, mě neuvěřitelně potěšil.

,,Jé, ahoj Ino, hned jsem u tebe!" řekl a vyskočil z okna.

V tu chvíli schytl pohlavek z maminčiny strany. Musela jsem se prostě trošku zasmát, i když mi do smíchu vůbec nebylo. Nato se ke mně rozběhl, přeskočil plot a dal mi pusu na tvář.

,,Půjdeme se projít?" navrhl mi.

Jen jsem mlčky přikývla. Šli jsme na louku, která byla asi půl hodinky cesty. Nahoře na kopci byla lavička, kde jsme si téměř vždycky sedávali. Sedli jsme si tam i tentokrát. Zrovna zapadalo slunce. Bylo to neuvěřitelně romantické. Na Tomášovi bylo vidět, že ví, co se u nás doma stalo. Poznala bych to na něm okamžitě! Kdykoliv! Jenže mě nechtěl ještě více rozesmutnět, tak to ani neříkal. Jen jsme mlčky seděli a dívali se na slunce nad Prahou. Když slunce zmizelo úplně a zbyla po něm jen barevná obloha, zvedli jsme se a ruku v ruce šli zpátky domů. Ještě jsme se chvilku procházeli, občas jsme narazili na nějakého toho nacistu. Dělalo se mi šoufl, když jsem se jim podívala do tváře! Tomáš mě doprovodil až po dům a odešel. Doma už mamka i Maruška spaly. Zalezla jsem proto tedy do pokoje a počala psát tyto řádky. No a nyní zřejmě snad jen, dobrou noc.

***

Pokud chcete, půjdu psát další den!!! Ale jen, pokud bude zájem :D