Noví spolubydlící

Nebudu psát dlouhý úvod, jen je to povídka, jak jsem přišla k dalším dvěma novým spolubydlícím. A na konci obrázek.

Mlha houstla. V lese, kde široko daleko nebylo jediného živáčka, kráčela po klikaté pěšině Klér, které ujel autobus, proto musela jít pěšky. Na cestu neměla ani mobil, baterku a vůbec nic jiného, co by jí pomohlo trošku líp vidět. Jen měsíc se nad ní slitoval a posvítil jí na cestu. Zrovna byl úplněk. Klér byla sice šťastná za ten zdroj světla, jenže přece jen zvítězil strach z neznámého, strašidelnými báchorkami proslulého lesa. Nikdy nevěděla, proč mají všichni z tohoto místa takový strach, jenže teď jí to docvaklo. Když člověk, kráčí lesem jen za svitu měsíce, všechno mu dojde. Raději tedy zrychlila. Bála se, opravdu se bála. V lese prý žily ty nejodpornější stvoření, které se živí lidskou krví a vnitřnostmi. Ti, kdo do lesa vstoupili, se většinou už nevrátili, když měli ale štěstí, uniknout, psychicky na tom byli hodně špatně. Když si Klér vybavila tyto historky, div nezačala utíkat. Ocitla se asi ve třetině své cesty a v tom se to stalo. To nejhorší, co Klér v životě zažila. Z křoví napravo se ozvalo zašustění, při tom bylo úplné bezvětří a z křoví nalevo se ozvalo cosi, co by se přirovnalo k vrčení. Klér se zahleděla do vrčící tmy a přísahala by, že tam uviděla dvě žlutě žhnoucí oči. Najednou z křoví cosi vyskočilo. V tu samou chvíli vyskočilo něco i z druhého křoví. Byl to zlomek vteřiny, kdy Klér stačila uhnout oběma letícím objektům, které jí podle nenávistného výrazu chtěly zabít. Bylo opravdu velké štěstí, že Klér uhnula, protože se ony objekty srazily. Každý normální člověk by začal utíkat. Jenže jak všichni v jejím okolí věděli, Klér normální nebyla. Právě naopak. Zvědavost zvítězila a tak tam užasle stála a čekala na svůj osud.
,,No jistě, Browne, to jsem si mohl myslet!" zakřičel jeden z nich, černovlasý v černém oblečení.

,,Co děláš v mém teritoriu, Ricku?!" odpověděl druhý.
Oba se zvedli a chystali se k dalšímu útoku, tentokrát na sebe. V tu chvíli si všimli, že je pozoruje člověk. Zírali na Klér ještě vyjeveněji než ona na ně.
,,Ehm, ahoj! Jmenuju se Klér a přicházím v míru!" řekla a ani si neuvědomila, jak naivně to znělo.
Šla trošku blíž, aby na ni při světle úplňku bylo vidět. Až doteď byla totiž zalezlá pod stínem stromu. Ten černovlasý se k ní přiblížil a chytl ji za ramena. Usmál se a vycenil na ni dlouhé bělostné tesáky. Klér bylo vše jasné-byl to upír.
,,Ty jsi Olivia?" zeptal se užasle.
,,Ne, jsem Klér."
,,To není možné, ta podoba! Jsi úplně stejná jako ona. Kdysi," při těchto slovech byla Klér hodně zmatená, protože to vypadalo, že se upír zasnil ,,ehm, dovol abych se představil. Alarick Kronberg, jméno mé." políbil Klér ruku.
,,Moment, moment. Teď jsem na řadě já. Jmenuji se Alex Brown. A jak vidíš, vzhledem k mé srsti, uším a ocasu, jsem vlkodlak." předstoupil před ni ten druhý.
,,No a nechtěli byste mi třeba ukázat cestu z lesa? A když jsme u toho, pojďte zrovna ke mně domů na pokec. Třeba se líp poznáme a vzhledem k tomu, že si stěhuju domů bezdomovce, kteří jsou něčím originální a vypadají k světu, nechcete u mě třeba bydlet?" zeptala se Klér.
Jak jinak, než odpověď byla ano.
Po půlhodině konečně dorazili k trojpatrovému tyrkysovému domu. Klér odemkla a hned zavolala Leona, aby jí zul boty. Seznámení proběhlo celkem rychle a bez problémů. Rick se rozhodl dobrovolně spát v Kléřině otvírací posteli a Alex našel vhodné místo pod stolem.

A takhle Klér přišla k dvěma novým spolubydlícím. Tak měla doma už tři otroky-hipisáckého lva, tajemného upíra a vlkodlaka, který nenáviděl Alaricka asi tak, jako on jeho.

tak jak se vám jeví další dva "kamarádi"? :D Který je vám sympatičtější? :D

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bylo nebylo...-1.část

Tak vám přináším právě dopsanou první část pohádkového předělání pohádkového komixu zvané Bylo nebylo. První jsem měla nápad, že by se to mohlo jmenovat Není pohádka, jako pohádka, ale tohle je lepší. Nevím proč, ale líbí se mi to :D Tak vás nebudu zdržovat od uměleckého požitku :D PRÁSK! Ozvalo se hrozné bouchnutí dveří, že všechny okenní i dveřní tabulky v okolí dvaceti metrů byly ve chvíli rozbité. Klér působila hodně naštvaně. Vzhledem k tomu, že mrskla s taškou do školy silněji než kdy předtím, až se celý její obsah vysypal na zem. Opravdu ji potom nenapadlo nic lepšího, než sebou hodit na postel a naštvaně vrčet. ,,Jak já tu učitelku nenávidím! Dát nám jako povinnou četbu pohádky! Pf!" * Večer, když už bylo sluníčko dávno za horami a kulatý úplněk ovládl noční oblohu, bylo na čase jít spát. Klér vyšla z koupelny ve svém srdíčkovém pyžamku a chystala se spát. Zhasla světlo a zavrtala se do peřin. Chtěla jako každý večer sáhnout po knížce jejího žánru, jako je ta nová, co si n...
Další informace

Náušničky z FIMA

Obrázek
Zdravím po hodně dlouhé době všechny nadšence i přivandrovalce! Já vím, hodně jsem toho slibovala a pak to nesplnila. Ale abyste se měli alespoň na něco koukat (a tiše závidět) rozhodla jsem sem dát pár mých náušnic z FIMO hmoty, které mi vyráběla jedna velmi nadaná studentka VŠ. Nejsou to žádné ohrané kamínky a perličky, ale opravdu pracné kousky! Do detailu propracované a vymakané. Takže, ti kdo jsou například fanoušci Hellboye nebo Karlíka a továrny na čokoládu, klik na CČ! 1. Bláznivé krávy. :D Trošku více bláznivější modré krávy. Dostala jsem je asi rok zpátky... 2. Mrkev :D Tomuto se všichni ve škole divili :D rozdělá se to na dvě poloviny a dá do ucha a připne jako afro háčky. Takže vám z jedné strany lalůčku trčí mrkev a z druhé nať :D To jsme si jednou dělali s Elenou srandu: Jeden z našich učitelů má přezdívku mrkev, a tak jsme vymysleli scénku: Učitel:Kláro, co to máš v tom uchu?!....Já: Vás! 3. Conversky :-) Rok zpátky to byly (a jsou) moje nejoblíbenější boty. Jo a tuhle b...
Další informace

Rok s vámi!

Obrázek
Zdravím! Ano, já vím, je to k nevíře, ale už tady straším celý rok. A pokud se podíváte na všechny články, je jich celkem požehnaně! To, že má blog narozeniny mi připoměla svým článkem Vědmi, za což jí moc děkuju. K založení blogu jsem dospěla poté, co jsem si nějaké blogy pročetla a zatoužila mít ten vlastní. Po pravdě to ale bylo až potom, co jsem uviděla Vědmin blog a toužila být jako ona. A tak začala ta neslavná věc s "až moc velkou inspirací". Ale vše jsme si vyjasnili a rozhodně jsem se poučila. Od doby, kdy jsem na začátku blogu tak strašně kreslila, utekla řada měsíců a já, jak doufám, jsem se v kreslení zlepšila. Miluju si procházet staré deníky a dívat se na můj "umělecký vzestup". S povídkama je to taky tak. Psala jsem hrozně, to přiznávám. Teď píšu taky hrozně, ale doufám, že už se to dá alespoň číst. No a abych udělala závěr, blog doufám nikdy nezruším a podle nálady a času sem budu určitě přidávat. A děkuju všem, kteří to se mnou ten rok vydrželi a zů...
Další informace