Vůně střelného prachu a krve-2.část

Zdravím pozemšťané! :D

Tak, za chvilku nám začne nový rok, co? (Jsem to ale blesk :D) Úplně jsem si vzpomněla na minulý rok na hodinu dějepisu. Bylo pár dnů po Novém roce a učitelka mě vyzvala, ať napíšu datum. Tak jsem napsala 13.1.2012. A učitelka po mně vyjela: ,,Ty sis jako ještě nevšimla, že máme rok 2013 ?!" Měla jsem co dělat, abych se nad jejím fakt šíleným chováním nezačala smát. :D

No a pokud nesedíte u Partičky, jak to za chvilku udělám já a sedíte u počítače, přináším vám další část povídky Vůně střelného prachu a krve. Nechtěla jsem to přidávat o Vánocích, abych vás tím neodradila od mísy cukroví. Teď vás možná odradím od chlebíčků, ale připravte se, že to nejhorší tam teprve přijde. Tato část je vskutku mírumilovná. :D

30. října, 21:35 hodin

Jen cesta Ukrajinou trvala celý den! Přejeli jsme hranice Ruska asi před půl hodinou. Dnešní den byl jiný než ten předešlý. Seděla jsem v jídelně u snídaně a dívala se z okna. Právě vycházelo slunce nad vrcholky těch kopců a hor. Bylo to neskutečně krásné. Když jsem se tak zasněně dívala, ozval se za mnou hlas a vyrušil mě ze snění.

,,Můžu si přisednout?"

,,Co? Jo, jasně."

Byl to Richard. Vůbec jsem ho nečekala, bral si snídani vždycky do kupé. Sednul si a omluvil se mi za vyrušení ze snění. Chvilku jsme jen tak koukali z okna, až potom řekl:

,,A taky se vám omlouvám za to, jak jsem se k vám na nádraží hnusně choval."

Zůstala jsem na něj zírat jako spadlá z višně. Ve chvilce se mi o něm změnily všechny představy. Nebyl to ten hnusný chlap, jakého jsem viděla na nádraží, byl to hodný, něžný a taky usměvavý příjemný muž.

,,No, jo, dobře," vykoktala jsem ze sebe ,,a taky vás chci poprosit, jestli bychom si nemohli tykat. Mně to vykání pořád nemůže přijít na chuť." pousmála jsem se.

,,Heh, to se snad nabízí při panáku, ne? Ale máme kafé, snad to postačí. Tak ahoj, já jsem Richard."

,,Šarlota, ahoj." ťukli jsme si a došlo i na přátelskou pusu.

Pak jsme kecali, co kdo v životě zažil a tak. Seděli jsme tam asi dvě hodiny. Neuvěřitelně dobře se mi s ním povídalo. Pak jsem řekla, že si musím jít udělat do kupé nějakou práci, a že se doufám uvidíme u oběda. Doprovodil mě a šel do svého kupé. Zavřela jsem dveře a byla šťastná, že jsme si konečně normálně pokecali. Pak jsem usedla k notebooku a dívala se na ruské fotky, konkrétně ze sibiřské oblasti, kde jsme měli jet. V létě to tam vypadalo fakt úžasně, v zimě tam bylo i pět metrů sněhu. Jelikož byl podzim, mohlo to být něco mezi. Taky jsem zjistila, že tam žije spousta vlků a medvědů, kteří se nebojí skočit po člověku. Pak jsem našla články o nějakých divných zmizeních lidí, hlavně dětí, kteří se nevrátili domů a jejich těla našli s vyrvanými vnitřnostmi a mnohdy i urvanými končetinami a hlavou v lese. Nevěděla, jak si to vysvětlit. Dostala jsem strach. Chtěla jsem se o tom poradit s Richardem.

Byl oběd. Prý na mě Richard klepal, já jsem ho ale neslyšela. Zřejmě jsem na chvilku usnula. Probudil mě až zvonek ohlašující oběd. Vzala jsem si do své pletené tašky přes rameno s indiánskými motivy notebook a šla do jídelny. Richard na mě už čekal. Podruhé jsme se pozdravili a přisedla jsem si.

,,Musím s tebou o něčem mluvit. Chceš zkazit chuť k jídlu teď, nebo až potom?" zeptala jsem se ho.

,,Nech to až po moučníku. Co si dáš ty?" zeptal se mě.

,,Ehm…Nevím, ani nemám hlad. Snad jen ten salát, co tady nabízíte." řekla jsem číšníkovi, který u našeho stolu stepoval už jak dlouho.

V klidu jsme poobědvali a já po moučníku přišla k věci. Otevřela jsem notebook a postavila ho před něj. Jeho stálý úsměv mu najednou z tváře zmiznul.

,,Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se.

,,No, podle mě to na zvíře nevypadá, ani vlk ani medvěd by tak precizně nevybral všechny vnitřnosti," odmlčel se a já jsem dostala ještě větší strach ,,snad se nebojíš?" pousmál se.

,,Seš blbej." sbalila jsem notebook a odešla do kupé.

Byl fakt, že jsem strach měla. Jenže bylo pro mě potupné, abych ho projevila před ním.

Při večeři se mi omluvil za jeho blbou otázku. Je fakt, že nad tím přemýšlel. Kolem deváté byla hraniční kontrola. Po prohlédnutí dokladů a jízdenek jsme konečně zase jeli. Jen tak si říkám, jak je na tom Ukrajina bídně. Rusko na tom taky není zrovna nejlíp, ale i tak. Už mi vypadává propiska z rukou - půjdu spát.

31. října, 23:25 hodin

Nemůžu spát. Čím víc se blížíme k oblasti, kde máme pašovat zbraně, tím víc jsem nervóznější. Myslím, že to zavinily i ty záhadná úmrtí. Běhá mi z toho mráz po zádech. Odpoledne jsme přejeli přes Moskvu. Zítra po poledni budeme na místě. Nechce se mi tomu věřit. Odpoledne jsem si prohlédla obrázky Západosibiřské nížiny. Na některých místech to vypadá fakt krásně. Ale vysoko v horách je to celkem masakr. Sníh, led, vánice a kromě opuštěných srubů, divokých zvířat, nikde nikdo. Jsem ráda, že vedle sebe budu mít profesionály, kteří jsou zvyklí na život v divočině. Hlavně Richarda. Dneska jsme se moc neviděli, jen u snídaně a večeře. Na oběd jsem neměla chuť. Ale po snídani mi poslal ze svého kupé na mail obrázky obětí, které roztrhal vlk anebo medvěd a těch, o kterých jsem mu řekla já a napsal k tomu ,srovnej si to'. Byl v tom opravdu fatální rozdíl. Možná proto jsem nešla na oběd. Byla jsem z toho až moc rozhozená a znechucená. Teď celou dobu přemýšlím, co ty úmrtí mohlo způsobit. Zkusím se na to znovu zaměřit a popřemýšlet o tom. Teď se mi ani nechce psát, musím znovu zkusit usnout. Už cítím, jak mi klesají víčka. Dobrou noc.

***

Tak vám přeji hezký nový rok, ráno vykročte z postele pravou nohou a ať je lepší než ten minulý. Mějte se krásně :D