Vůně střelného prachu a krve-4.část
Jsem tady s další částí VSPaK. Tentokrát to je velmi krátké, je to pouze jeden den. Snad v brzké době přidám i nějaké obrázky...
2. listopadu, 18:20 hodin
Dnešní den byl skutečně vyčerpávající. Ráno jsme podle plánu vstali o půl šesté. Já byla vzhůru ještě dřív. Měla jsem přiotevřené okýnko a byla mi zima. Jenže jsem byla líná ho jít zavřít. Tak jsem ležela a najednou uslyšela vytí vlků. Bylo to jako v tom snu. Šíleně živé. Pro jistotu jsem se štípla, abych si byla jistá, že nesním. Když jsem dospěla k závěru, že jsem opravdu vzhůru, radši jsem ze strachu okno zavřela. Pche, ze strachu. Jak budu přežívat tam venku, když se v pokoji bojím vytí vlků? Co udělám, když nějakého potkám? Rovnou na místě chcípnu? Chvilku jsem ještě ležela a přemýšlela. Po probděné půlhodině zaklepala na dveře Zuzana a řekla mi, abych se oblékla a šla na snídani. Když jsem na sebe hodila maskáčové kalhoty a teplý červený svetr, zaklepal na dveře Richard. Šel mi soukromě popřát dobré ráno. Bylo to milé. Hned jsem se cítila líp. Společně jsme sešli dolů, kde už čekal prostřený stůl, u kterého zatím seděl jenom Stefan a Vladimir. Ostatní si balili své osobní věci do krosen a psychicky se na odchod připravovali. Já jsem měla už věci připravené z minulého večera a Richard taky. Oba jsme si sedli a posnídali. Dnešní chleba byl mnohem nechutnější než ten včerejší. Když jsem se podívala na kůrku, byl celý plesnivý. Obrátil se mi z toho žaludek a přestala jsem jíst. Aby to nevypadalo, že mi nechutná, vzala jsem si alespoň kávu. No, kávu. Černou obarvenou vodu. Trochu jsem na silu vypila, ale mé nechuti k jídlu si všiml Vladimir a hned mi dal kázání.
,,Lepší jídlo už nedostaneš. Budeš si muset zvyknout."
Mlčela jsem a nebyla sto mu odpovídat. Okolo sedmé, když byla ještě tma všude kolem, jsme vyrazili. Když jsme vstoupili do lesa, zapnuli jsme si čelovky. Chůze byla v klidu, šli jsme buď to po rovině, nebo do mírného kopce. Asi kolem osmé, začalo vycházet slunce. Zrovna jsme měli pauzu na napití a vydechnutí, protože jsme zdolali jeden z těch prudších kopců za dnešní den. Seděli jsme na zasněžené mýtince. Já jsem neodolala svému romantickému zaujetí a vzdálila se od skupiny. Prošla jsem mezi hustými stromy a zastavila se nad srázem. Přede mnou byly jen kopce se zasněženými vrcholky a mezi nimi zlatý kotouč, který se dral na oblohu. Bylo to nádherné. Přála jsem si, aby tento okamžik nikdy neskončil.
,,Nádhera, co?" ozvalo se kousek vedle mě.
Téměř jsem se lekla a málem spadla ze srázu dolů. Byl to Richard. Seděl na spadlém stromu a pozoroval slunce stejně jako já.
,,Jak dlouho jsi tady?" zeptala jsem se.
,,Byl jsem tu ještě dřív, než jsi přišla ty." odpověděl.
Otočila jsem se a šla zpátky na mýtinu. Byl mi v patách. Všichni už si nasazovali krosny na záda, tak jsem je v tom následovala. A zase jsme šli. Dlouho. Tentokrát jsme spíš klesali tam, kde už bylo sněhu jen minimálně. Pak zase dlouho rovina a pak řeka. Šli jsme podle jejího břehu až do večera. Takže pořád po rovině. O půl šesté jsme se utábořili na břehu. Anitě jsem pomáhala uvařit "polévku" nad ohněm, pokud se tomu tak dalo říkat. Trocha masa z bůhví čeho, vody a nahnilé zeleniny. A zase chleba. Kůrku jsem zahodila a střídku vyjedla. A polévky jsem taky trochu snědla. Po večeři všichni zalezli spát do stanů a já zůstala poprvé na hlídce. A tak teď tady píšu. Nechali mi tu v termosce trochu ledové kávy. Nepiju ji, ale ani ji nevyleju. Když jsem se teď podívala na hodinky, zjistila jsem, že je půl deváté! Tak dlouho mi zabralo psaní! Ještě půl hodiny a vystřídá mě Stefan. Jsem zvědavá, co přinese zítřek. Doufám, že alespoň lepší jídlo. Ale už mě bolí ruka, za chvilku jdu spát.
Komentáře
Okomentovat